Stafordšírský bulteriér jako lovecky upotřebitelný pes

 

 

Stafordšírští bulteriéři nebyli ve své historii nikdy používáni jako ryze lovecké plemeno, jejich úkolem bylo kdysi zápasit proti sobě i jiným zvířatům v jamách zvaných pit. Avšak je poměrně dobře cvičitelný s výbornou povahou, motivací a navíc disponuje nadprůměrným fyzickým fondem. Je odvážný, rychlý s dobrou pamětí. Díky těmto vlastnostem je naprosto ideálním pro nejrůznější druhy aktivit. I když samozřejmě nedosahuje takových výsledků jako specializovaná plemena psů, můžeme s ním i lovit.

Stafordšírské bulteriéry sice používali ve 40. letech 20. století holandští lovci díky jejich silným čelistem a menšímu vzrůstu k lovu jezevců v melioračních propustech a nyní je rádi používají čeští myslivci k lovu černé zvěře. Loveckými specialisty se však nikdy nestali.

V dnešní době si lidé stafordšírské bulteriéry pořizují nejčastěji jako společníky, vynikající sportovní psy, ale i jako rodinné mazlíčky. Avšak nadprůměrný fyzický fond, nebojácná povaha, značný kořistnický pud, dostatečná ostrost a ohromná síla v čelistech je předurčuje i k dobrému loveckému využití. 

Dle ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti se loveckým psem rozumí pes loveckého plemene uznaného Mezinárodní kynologickou federací (FCI) s průkazem původu, který složil příslušnou zkoušku z výkonu. Stafordšírský bulteriér je dle nomenklatury FCI zařazeni do 3. skupiny, mezi teriéry, tedy je loveckým plemen uznaným FCI.

Tento zákon nám tedy umožňuje účastnit se s tímto plemenem loveckých zkoušek dle zkušebního řádu pro zkoušky teriérů, jezevčíků a retrívrů. Tělesná stavba stafordšírského bulteriéra nám však umožňuje skládat pouze povrchové zkoušky. Zkouškami lovecké upotřebitelnosti se prokazuje způsobilost loveckých psů vykonávat činnosti, které je kvalifikují jako lovecky upotřebitelné pro výkon práva myslivosti.

Těmito činnostmi se rozumí vyhledání, dohledání a přinesení usmrcené, postřelené nebo jiným způsobem zraněné drobné zvěře, nebo vyhledání a dosledování usmrcené, postřelené nebo jiným způsobem zraněné spárkaté zvěře. Kohoutková výška stafordšírských bulteriérů nikdy nepřesahuje dle standardu 55 cm, a proto zajistí využití ve většině našich honiteb a splňuje i ust. § 45 odst. 1 písm. e) zák. č. 449/2001 Sb. a stafbuli smí být proto používáni k nahánění zvěře spárkaté (naháňky a nátlačky). I když lze stafbuly lovecky využít takřka všestranně, jejich doménou zůstává černá zvěř. 


Stavy černé zvěře v našich lesích byly poměrně vysoké. Vyskytovala se na celém území státu nepřetržitě až do konce 18. století, kdy byla v českých zemích uzavřená do obor. Teprve po 2. světové válce se opět začala v českých honitbách stále častěji objevovat i mimo obory. Stálou zvěří začala být v českých krajích v 50. letech. Od té doby stavy černé zvěře stále vzrůstají a tato zvěř se vyskytuje i v lesoparcích velkých měst. Vzrostla i poptávka po plemenech loveckých psů, která lze při lovu černé zvěře použít. Byli to především honiči, jejichž používání se značně rozšířilo. Z praktických důvodů se však posléze začali používat také teriéři, kteří jsou většinou dostatečně ostří, aby se útoku prasete nezalekli. Proti psům se divočák brání údery palice (hlavy) do stran a vzhůru, přičemž kňouři používají svých zbraní a bachyně přitom kouše silným chrupem. Přes svoji neohrabanou podobu jsou velmi pohybliví a rychlostí si nezadají s koněm. Samičí zvěř vytváří rodinné svazky, tlupy o pěti až dvaceti kusech, jejíž členové si v některých případech pomáhají i při obraně proti psu. V dřívějších dobách se lovívala prasata převážně s velkými psy. Vládla tehdy představa, že pes by měl být vysokonohý a tedy dostatečně rychlý, aby prase dohonil, dostatečně silný a hmotný, aby ho zvládl zastavit. Velikost tehdejších psů však nabízela divokým prasatům dostatečnou plochou k napadení a nesla s sebou i jistou těžkopádnost. Navíc vysokonozí psi skýtali divočákům optimální výšku pro podebrání ryjem a zásah zbraněmi.

Malá plemena teriérů jako je velšteriér, jagteriér nebo foxteriér jsou i dostatečně hbitá aby se útoku vyhnula, a zároveň představují pro divočákovy zbraně malý a těžko zasažitelný cíl. Tito teriéři na divočáka doléhají, zuřivým štěkotem a chňapáním ho staví a odvádějí pozornost kusu od střelce, který se může tiše a s dobrým větrem přiblížit na dostřel. Střelba je však mnohdy obtížná, neboť hbití, rtuťovití teriéři mohou být snadno zasaženi. 
Velkým propagátorem a chovatelem bulteriérů, ovšem těch klabonosých, byl lesník František Anderle, který založil chovatelskou stanici Gladiátor. Ten využíval bulteriéry k tomu, že s vehemencí na černou zaútočí, uchopí a drží na místě do příchodu lovce. Bulteriér téměř bez výjimky útočí na hlavu, a to většinou na nejchoulostivější a nejzranitelnější partie, na spodní čelist, ucho či spodní část ryje. Jedině tak totiž dokáže udržet až několikanásobně těžšího divočáka a nebýt při tom pokousán nebo potrhán zbraněmi.

Bulteriéři jsou relativně malí a tedy méně zranitelní, přesto dostatečně těžcí, aby udrželi divoké prase, dostatečně odvážní, aby jej uchopil za hlavu, a dosti tvrdí na to, aby mohli držet krok s drsným způsobem pohybu divočáka, tedy i v hustém mlází a lesních houštinách. František Anderle používal nejčastěji skupinu tří bulteriérů k zadržení kusu černé zvěře, kterou poté skolil pomocí loveckého oštěpu (kančí péro). Tento „romantický“ způsob lovu je však dnes v ČR zákonem zakázaný a je považovaný za týrání.

Tím jak se mění způsoby lovu, musí se měnit i způsob použití loveckého psa. Zde se tedy otvírá prostor pro stafordšírské bulteriéry, kteří mají přirozeně správně dávkovanou ostrost na černou zvěř. Navíc jsou stafbuli psi vynikajících povahových vlastností, z nichž pro pracovní využití je důležitá zejména hlasitost, i když často jen „na viděnou“, vytrvalost při vyhledávání černé zvěře a dobrý orientační smysl. Přesto patří mezi jejich nejvýznačnější charakterové rysy veselá a šťastná povaha, oddanost svému vůdci, nebojácnost a chladnokrevnost. Je nutné si uvědomit, že velice ostří psi tráví většinu času na šití u veterináře anebo v rekonvalescenci.

Dříve upřednostňované „chvatování“ černé, tedy držení kusu za hlavovou část do příchodu lovce je dnes nežádoucí. Petr Šmerák dokonce ve svém článku, uvedeném v časopise Pes přítel člověka z roku 1986 uvádí: „Zdá se, že v některých případech je z hlediska uplatnění chvatu dokonce na škodu "volný hlas" a časté vydávání psa. Jde zejména o situace, kdy černá zvěř se již zvedla, ale ještě neprchá z leče, jen tiše stojí a jistí. V takovém případě má daleko větší možnost se dostat do těsné blízkosti zvěře pes, který se přibližuje tiše, než pes, který začne při jejím spatření hlásit“. Zkušební řád pro zkoušky honičů doslova říká že:  „Nežádoucí je, aby pes při doléhání přišel s černou zvěří do přímého styku, ale není to chybou.“ Při naháňkách slíděním je žádoucí, aby psi rudl černé zvedli a nahnali na střelce nikoli, aby jej uvnitř leče zadrželi.  Černá zvěř dokáže velice rychle odhadnout, s jakými psy se setkala a podle toho se také chová. Žádný zkušený kus černé před psy, kteří hlásí opodál, neopustí kryt. Ví totiž velice dobře, že v krytu jsou i přes štěkající psy relativně více v bezpečí než před hlavněmi čekajících lovců. V těchto případech je využívaná právě přirozeně správně dávkovaná ostrost a statečnost stafordšírských bulteriérů, kteří svým razantním útokem téměř vždy tlupu rozrazí, aniž by je nesmyslně uvnitř leče zadrželi. Pak jednotlivé kusy prchají všemi směry, takže přijde k ráně více střelců, než když tlupa odbíhá pohromadě, jak tomu pravidelně bývá při naháňkách s honiči. Je-li stafordšírský bulteriér správně veden, nemá sklon k dlouhotrvajícímu pronásledování zvěře na dlouhé vzdálenosti. Obyčejně se brzy vrací ke svému vůdci, aby mohl znovu plnit své úkoly v jeho kontaktu, tedy prohledávání špatně přístupných houštin a vyhánění černé zvěře na střelce, která se nechce před honiči, malými teriéry nebo jezevčíky hnout.

Další předností stafordšírských bulteriérů jsou dosledy. Černá zvěř je na ránu značně tvrdá, odchází i po těžkém poranění velmi daleko. Při dosledu postřeleného kusu černé zvěře se stafbulem postupujeme podobně jako při práci s barvářem, či jiným psem, cvičeným pro práci na barvě. Barvářský řemen však upravíme tak, aby bylo možno psa co nejrychleji uvolnit. Častěji se používá volného dosledu, zejména jde-li o dosledy v houštinách, nebo ukazují-li okolnosti, že sledovaný kus ještě nezhasl. Při volném dosledu přivedeme psa na nástřel a po ověření a krátkém vedení na řemeni a podle situace vypouštíme. Psa je nutno vypouštět zásadně bez obojku a případně s ochrannými pomůckami jako jsou například kevlarové vesty. 


Lovecký výcvik těchto plemen není obtížný. Stafordšírští bulteriéři jsou celkově velmi vnímaví učenliví, inteligentní psi s dobrými vlohami a chutí k práci a dobrými předpoklady pro lovecký výcvik. Výhodou stafordšírského bulteriéra je, že se v porovnání s tím anglickým chová uvážlivěji, nejde až tak tvrdě a bez rozmyslu do kontaktu s divočákem. Zdá se, že dokáže lépe porovnat síly, takže při převaze prasete nechodí do přímého kontaktu, obíhá a hlásí ve větším kruhu.

Stafbuli snadno zvládají práci v poli i v lese, jsou použitelní i pro práci ve vodě, kde samozřejmě nedosahují takových výsledků jako ohaři, slídiči nebo retrívři. Stafordšírští bulteriéři jsou lovecky všestranní psi určeni hlavně na černou zvěř a dobře pracující na stopách i barvě.

 

Lovecké zkoušky vhodné pro stafordšírské bulteriéry

 

Jako první bychom měli se svým bulteriérem složit zkoušky vloh, aby nám zkušené oko komise odhalilo, zda má vůbec cenu pouštět se do těch ostatních a složitějších zkoušek, kterými jsou pro stafbuly vhodné zvláště: lesní zkoušky a barvářské zkoušky.

Zkoušky loveckých psů se dělí na:

I. zkoušky bez přiznání lovecké upotřebitelnosti, kterými jsou:

ZKOUŠKY VLOH – ZV
Odhalují vrozené vlohy psa, kvalitu jeho nosu, hlasitost, povahu a též schopnosti k dalšímu náročnějšímu výcviku.

PODZIMNÍ ZKOUŠKY - PZ
Splnění limitních disciplín nebo PZ v kterékoliv ceně kvalifikuje jezevčíka a teriéra jako lovecky upotřebitelného pro dohledání a přinášení drobné zvěře.

LESNÍ ZKOUŠKY - LZ
Splnění limitních disciplín nebo LZ v kterékoliv ceně kvalifikuje jezevčíky a teriéry, včetně všech plemen honičů (dle definice zákona) jako lovecky upotřebitelné pro vyhledání a dosled spárkaté zvěře v lesních honitbách a ve všech jiných honitbách, kde je plánován odstřel spárkaté zvěře.

ZKOUŠKY K VYHLEDÁVÁNÍ, VYHÁNĚNÍ A NADHÁNĚNÍ SPÁRKATÉ ZVĚŘE U PSŮ S KV DO 55 CM - ZVVZ                  Kvalifikují psa jako lovecky upotřebitelného pro vyhledávání živé spárkaté zvěře. Zkouší se zpravidla v lesním terénu.

BARVÁŘSKÉ ZKOUŠKY – BZ
Kvalifikují loveckého psa jako lovecky upotřebitelného pro dosled spárkaté zvěře. Těchto zkoušek se mohou zúčastnit všechna plemena ohařů, jezevčíků, teriérů, honičů a retrívrů a zkoušena jsou dle tohoto zkušebního řádu.
Na BZ musí být stopní dráha nejméně 12 hod. stará (zakládá se předchozí den).

HONIČSKÉ ZKOUŠKY pro teriéry a jezevčíky – HZT+J
Kvalifikují psa jako lovecky upotřebitelného pro lov a dosled vysoké, černé a ostatní spárkaté zvěře při složení zkoušek alespoň ve III. ceně.

BARVÁŘSKÉ ZKOUŠKY HONIČŮ pro teriéry a jezevčíky – BHT+J
Konají se pouze na černé zvěři. Kvalifikují psa jako lovecky upotřebitelného pro lov a dosled spárkaté zvěře, se zvláštním zřetelem na zvěř černou a musejí ověřit schopnosti psa při lovu černé zvěře, zvláště pak při jejím dosledu. Na těchto zkouškách lze zadávat loveckou upotřebitelnost na základě splnění limitních disciplín.

Zkoušek se mohou zúčastnit všichni psi loveckých plemen s platným průkazem původu F. C. I., kteří jsou zapsáni v plemenných knihách ČR a po dosažení věku minimálně 10 měsíců. Při zkouškách barvářů 12 měsíců. Požadovaný věk musí psi dosáhnout den před konáním zkoušek. Pouze zkoušek vloh se mohou zúčastnit psi mladší 10  měsíců. Pes se může zkoušek stejného typu zúčastnit vícekrát - vyjma  zkoušek z norování, kde každý pes může zkoušku absolvovat maximálně třikrát. Psi bez zkoušek mají přednost před psy se zkouškami.

Na zkouškách mohou předvádět psy i nezletilí vůdci starší 15 let.

Přihlášky se podávají na předepsaném tiskopise (přihláška ke zkouškám loveckých psů) do termínu, který je uveden v propozicích. Přijetí přihlášky je podmíněno současným zaplacením předepsaného poplatku.

Držitel loveckého lístku a zbrojního průkazu střílí zvěř před psem zpravidla sám. Vůdci psa, který lovecký lístek nemá nebo v jiných odůvodněných případech, přidělí pořadatel náhradního střelce. Zásadně je nepřípustné, aby střílel sám rozhodčí.

Zkoušek se mohou zúčastnit psi v majetku cizích státních příslušníků a musí být zapsáni v uznaných plemenných knihách FCI.

Dokladem získaného ocenění pro vůdce psa jsou:
A) soudcovská tabulka, 
B) potvrzení o složení zkoušky psa z výkonu, 
C) diplom
D) zápis v průkazu původu.

                                                                                                                                                                                    Z knihy Stafordšírský bulteriér

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                  LOVU ZDAR!